Suzanne Vega, Praha 19.7.
July 20th, 2006Prima koncertní sezóna pokračuje a co bych okolo toho zlehka našlapoval, napíšu to rovnou – máme za sebou další z jejích vrcholů. Suzanne Vega jsme viděli už počtvrtý, z toho podruhý v komorním duu s basistou Michaelem Viscegliou, a snad ještě nikdy mě nepotěšila tak jako dneska. A to prosím v prostředí, který na to zprvu příliš nevypadalo – ve Státní opeře.
Na to, jak civilní koncert oba muzikanti odehráli, byla Opera v celý tý svý pompézní zlatočervenosti opravdu hodně kožená, koneckonců i samotná Suzanne poznamenala, že v něčem podobným hraje málokdy a že to na ni působí dost výhružným dojmem. Ještě že jsme seděli v první řadě a tak jsme mohli vnímat jen normálně vypadající pódium. Koncert začal podobně jako před sedmi lety na Jamu starou a mou velmi oblíbenou Marlene on the Wall a nejpozděj během druhý věci (Small Blue Thing, taky z první desky) bylo jasný, že přes minimalistický obsazení zažijem opravdu hodně muziky. SV hraje na kytaru hodně zvláštním způsobem, kytara kolikrát nedělá obvyklej harmonickej podklad, harmonickou linku drží spíš basa a kytara hraje něco jako kontrapunkt. S normální kapelou to není tolik patrný, takhle jo. Vůbec nechápu, jak do toho doprovodu-nedoprovodu Suzanne může zpívat, ale já nechápu věcí… každopádně to zní fantasticky. No a Visceglia předvádí s basou věci, za který by se ani božský Tony Levin stydět nemusel, místy (Blood Makes Noise, kupříkladu) kytara vůbec nehrála a basa zněla jak několik nástrojů najednou. A pokud náhodou neměl dvě vteřiny co dělat, stihl si aspon pohrát s efekty, což mělo úspěch zejména v klasice Queen and the Soldier – nečekaný houknutí zpětný vazby do slov „Out in the distance, the order was heard/and the soldier was killed still waiting for her word“ mi nahnalo husí kůži asi tak na pět minut.
Suzanne byla očividně v dobrý náladě a hlavně v první půlce koncertu měla chuť vyprávět o tom, co která písnička znamená, což vyznělo pikantně zejména u hodně cynický „rozchodovky“ I'll Never Be Your Maggie May, kterou okořenila takovým výkladem, že pokud to někdy uslyší inkriminovanej ex-manžel, patrně stráví zbytek života v kanále. Jinak se starý věci střídaly s novějšími, snad nejvíc se hrálo z prvních dvou desek, ale i z 99,9 F (kromě zmíněný famózní Blood Makes Noise taky třeba skvělá When Heroes Go Down), zato se nedostalo na nic z Days of Open Hand a z Nine Objects of Desire dala Suzanne tuším jenom Caramel. Kromě známých věcí došlo i na pár novinek z chystanýho alba, docela se těším na studiovou podobu zajímavý skladby Unbound, na druhou stranu sem patřil i patrně jedinej slabší moment koncertu – písnička s názvem New York Is a Woman, což je taková normální countryfolkovka, navíc mi hodně připomínala A Heart in New York od Garfunkela. Nic tragickýho, většina písničkářek by se za ní stydět nemusela, ale na ostatní pecky to nemělo.
Naštěstí hned potom přišla In Liverpool, snad nejlepší věc ze všech (líbila se mi nejvíc i na minulým celokapelním koncertě v Pakulu). Tady se Suzanne a Mike rozjeli snad nejvíc a ty dva nástroje fakt zastaly minimálně normální kapelu, ne-li orchestr . Normální hrací doba končila povinnýma hitovkama Luka a Tom's Diner, mezi přídavky zazněla Calypso s famózním Viscegliovým partem (jo, opakuju se, ale nemůžu jinak) a celý to skončilo vesele se starou music-hallovou klasikou Have You Met Sir Jones od Rogerse a Harta. A my s Jarmilou šli na mojito k Fatboyovi na Starý Město a bylo nám skvěle…
… dobrá recenze! Věřím, že to stálo zato. :)
by tomáš July 20th, 2006 at 1:47 am