Tolimati.cz

Tak je to za náma. Chvilku mi trvalo, než jsem už čtvrtej koncert jednoho z nejdůležitějších lidí v dějinách muziky strávil, nicméně už jsem schopen se podělit o zážitky.

Všechno to začalo dost hrozně. Už předem jsem ventiloval obavy z Hušák arény (dále jen HA), ve který jsem v životě nebyl a slyšel jsem o ní jen to nejhorší. A marně jsem se utěšoval, že kamarádi, co na HA nadávali, přeháněli. No, nepřeháněli. Takže pro zájemce o další koncerty v onom svatostánku: Napřed se tísníte asi tak půl hodiny v davu před vchodem, kterej se zmenšující se vzdáleností ode dveří houstne natolik, že klaustrofobici rovnou omdlévají a mě naskakovaly reminiscence z listopadu 89 (podobně těsno, tehdy ale větší sranda). Příčina je jednoduchá – bobečci z ochranky otevřeli jen půlku vchodů, proč, ví asi jenom Hušák. Když se konečně procedíte ke vchodu, čeká vás bezpečnostní rám jak na letišti, před a za kterým stojej ony vrcholy inteligence ve žlutých bundách a stylem, kterej si fakt pamatuju snad naposled ze Školský (poznámka pro mladší: kdysi známá služebna policie, resp. VB, a častá cílová stanice demonstrantů z Václaváku), na vás vyštěknou: Dej sem klíče mobil! (a posunkem ukážou na nějakej pás, po kterým jmenovaný věci musej projet, než si je zase můžete sebrat). Přiznám se, že mě to v tu chvíli tak odrovnalo, že jsem na něj ani nezařval: „KOMU TYK�?Š, LOKAJI?“, což mě mrzí doteď. No, zevnitř už se ozývaly neklamné známky začátku koncertu (celá vstupní procedura trvala minimálně půlhodinu), takže jsme se Štěpánem radši rychle zdrhali na plochu. Nicméně ten Hušák by se fakt měl křestním jménem jmenovat Guštav.

Do haly jsme dorazili s posledními tóny otevírací Maggie's Farm a mně, v tom vzteku z předcházející pakárny, cca 3 písně trvalo, než jsem se dostal do nálady, pročež jsem měl pocit, že se Dylanovi I'll Be Your Baby Tonight, Lay Lady Lay a před nima ještě jedna, kterou jsme nikdo neidentifikovali, moc nepovedla. Po koncertě mi ale Ondra T. říkal, že to bylo dobrý už od začátku, takže za mý pocity fakt můžou ty kokoti žlutý. No, pak každopádně vše nakopla It's Allright Ma (I'm Only Bleeding), stejně jako před dvěma lety jeden z vrcholů koncertu. Dylan to dneska hraje jako takový zemitý r'n'b, jako ostatně spoustu věcí (pro nejmladší ročníky: rhythm'n'blues je to, co hrál Bo Diddley a Muddy Waters, ne to, co produkuje ten Kásim nebo Azíz nebo Sámer nebo jak se jmenuje, jakkoli to tak k mýmu zděšení někdo nazval v MF Dnes). Stejně skvělá byla následující I Don't Believe in You (She Acts Like We Have Never Met) a pak už to jelo.

Stejně jako před dvěma lety se Dylan prakticky nehnul od piána – tehdy ve Sportovce vzal tuším na 2–3 kusy do ruky kytaru, tady ani jednou. Kapela mi přišla mírně obměněná, zůstal samozřejmě basák Tony Garnier a myslím i bubeník, u kytaristů si nejsem jistej (byli 2 plus jeden sympatickej dělník střídající steelku, housle, kytaru a nějakou mandolínu nebo co to bylo). Kdyžtak se to dá určitě někde najít. Celkově byl letošní koncert o něco tišší než ten předlo�?skej, určitě i kvůli tomu, že ve Sportovce kapela sázela jednu pecku z Love and Theft za druhou, zatímco tady dali pánové jen 3 kusy včetně ploužáčku Moonlight. (Mimochodem, v rámci pokoncertního chilloutu jsem si včera sjel pár řadovek a Love and Theft z toho vyšla jako opus magnum, nechápu, co proti ní kdo má…)

Celej ten r'n'b základ zajel tentokrát hodně často někam, odkud je už na dohled country (opět prosím nemást pojmy, country je Jimmie Rogers nebo Hank Williams, taky Merle Haggard a pochopitelně Johnny Cash, a naposledek klidně Norah Jones, ale určitě ne ráčkující Vyčítal nebo ty dva tlustý bráchové, co kdysi kempovali na Strahově). Hlavně Stuck Inside of Mobile (Memphis Blues Again) a Simple Twist of Fate se táhly jak med, i když hlavně v tý druhý už by si Dylan možná mohl odpustit do vytahování každý fráze na konci do vejšky – ale co, aspo�? to má ksicht. Ovšem já si nejvíc užil pecku, kterou jsem absolutně nedoufal, že bych mohl někdy slyšet živě – Visions of Johanna, mou jednoznačně nejoblíbenější věc z Blonde on Blonde. (Na gymplu jsem s jejím textem strávil celý hodiny, ne že bych mu někdy porozuměl úplně, ale stejně mě dostával – a vůbec, pro mě z mnoha důvodů hodně osobní záležitost, navíc na tom koncertě doslova tekla, jeden z kytaristů ji fantasticky táhl na španělku, no prostě jsem vylítl až někam ke stropu, Bobe díky…) Taky to ale na pódiu občas slušně dunělo, zejména pak při Highway 61 Revisited (tak bloomfieldovskej zvuk kytary jsem slyšel naposled v originální verzi) a Summer Days z Love and Theft, která místy zněla jak Rock'n'Roll od Zeppelinů . Tou bohužel základní část končila. Trochu brzo , ale což, Mistrovi bude 65, hodina a půl už mu asi stačí. Dva přídavky byly senzační, Don't Think Twice a hodně, hodně, hodně nabroušená All Along the Watchtower, asi vůbec nejtvrdší kus večera (inspirace Hendrixem je jasná už dlouho, ale tady jako bych slyšel i způsob, jakým to hráli U2 na Rattle and Hum. Nebo Rychlej konec na Slamníku .

Nuže. Nějaké výtky, když pominu HA? Jasně, mohlo to bejt dvojnásob dlouhý a místo I'll Be Your Baby Tonight bych bral cokoli jinýho. A vůbec nechápu, proč Dylan nehraje nic z geniální desky Time Out of Mind. Ale třeba si to šetří na příště. Tak zase za 2 roky? Nebo dřív? Klidně…