Tolimati.cz

Divadlo s poněkud paradoxním názvem (nejvíc komediálních prvků jsem v něm zatím viděl asi v Kafkově Procesu, což věru není žádná řachanda) se pustilo do adaptace klasického románu Josepha Conrada, který stejně všichni znají hlavně coby film Apocalypse Now od Coppoly. Jde o jeden z posledních počinů současnýho souboru před letním rozpuštěním a pokud vám nevadí těžší podívaná, utíkejte na to.

Pro ty, kdo to neznají, rychlej úvod do děje: voják Marlowe dostane úkol proniknout do africký (u Coppoly vietnamský) džungle a odchytit tam zběhlýho plukovníka Kurtze, kterej si tam vybudoval soukromý impérium a stal se pro domorodce něčím mezi králem a bohem. Úkol je to poněkud nestandardní a všem z toho postupně začíná více či méně, ale spíš více, hrabat.

Co je dobrý vědět: režisér David Jařab se rozhodně nepustil do pietního oprášení původního románu, tím méně filmu. Ono by to ani moc nešlo. V Conradově originálu z roku 1899 je Srdce temnoty hlavně drsná výpověď o střetu západní civilizace a africký divočiny v době, kdy na mapách byla ještě spousta lvů a výprava do džungle v Kongu byla skutečně o tělesný i duševní zdraví. Coppola přenesl děj do války ve Vietnamu a spojil tak exotický prostředí se situací, která je už z podstaty mezní a leckterým úchylkám se v ní velmi dobře daří. To je sice efektní a silný, ale taky dosti nepřenosný. Pokud Jařab chtěl, aby jeho hra oslovila lidi i jinak než jako vzpomínka na knihu/film, nemohl využít ani jedno z těchhle pojetí – válka v džungli tu není relevantní a exotika už v dnešním světě skoro neexistuje, v sebedivočejší zemi třetího světa vás do půl hodiny ubytujou v hotelu s teplou sprchou a nabídnou kulturní program. Co s tím? Inu, stačí obrátit celej příběh introvertně dovnitř a zbyde vám po čertech silná výpověď o šílenství z odloučení od společnosti a odtržení od hodnot, který všichni okolo vás sdílí. K tomu ovšem může dojít úplně stejně v činžáku na Žižkově jako v Kongu. Exotický prostředí je proto u Jařaba jen zlehka a nenásilně nahozená kulisa, to důležitý z příběhu se může stát komukoli kdekoli. Jařab dokonce oslabil i leitmotiv původní verze, tj. to, že si Kurtz podmanil domorodce z cizí kultury – tady sice občas vystupuje nemluvící černoch, ale hlavní patolízalská dvojka jsou „normální“ běloši poněkud úřednický, leč standardní vizáže a projevu. A co teda hra vlastně říká? 1) Z pocitu vlastní důležitosti a výjimečnosti se lze zbláznit velmi snadno. 2) Je snadný a zároveñ nebezpečný podlehnout něčímu charismatu, zapomenout na vlastní kritickej rozum a následovat onu autoritu bez přemýšlení. Nebezpečný proto, že člověku dřív nebo později spadnou klapky z očí a pak většinou následuje nějaká vypjatá (až krvavá) reakce. Obě informace jsou sakra cenný i tady a teď, Kongo nekongo.

A ještě jedna věc: hrozně se mi líbí, jak v Komedii pracujou s fyzickým herectvím na pódiu. Nějak jsme se po představení shodli, že jiný pražský divadla, do kterých chodíme (Činoherák, Dejvice, Švanda, Dlouhá atd.) mají výraz postavenej hlavně na konverzaci, tady se ovšem nebojí hrát všemi údy (v případě Romana Zacha alias Kurtze opravdu všemi). Odvážné a sympatické. Tohohle divadla bude škoda.

Hlavním důvodem, proč vyrazit na putovní akci jménem Rock Meets Classic do Berlína, je účast kamarádky Hanky (znáte např. z nepálských deníků) v orchestru. Přiznám se, že jinak by mě to asi moc nechytlo – jediným zajímavým jménem mezi hlavními hvězdami pro mě byl Ian Gillan z Deep Purple. Kromě něj byl na seznamu Steve Lukather z Toto, který mě nikdy moc nebrali, a pak pár mně neznámých jmen (Google prozradil, že jeden ze zpěváků má na svědomí všudypřitomnej hit Eye of the Tiger, což by mě k návštěvě Berlína opravdu neponouklo). Nicméně volñásky od Hanky byly příjemný, Nika na koncert chtěla a připojil se i Štěpán, tak jsme vyrazili, aspoñ Nice ukážu kousek Berlína.

Zpočátku koncert připomínal spíš cirkus ve stylu Ein Kessel Buntes (mládeži, UTFG), navíc s pocitem, že některé hvězdy jejich práce baví asi jako prodavačku z Tesca v pátek v 9 večer. Oč míñ investovaný energie, o to víc rádobyrockerských gest naučených z televize – zejména Jimi Jamison, onen autor Eye of the Tiger, v tom vynikal.

Ovšem po přestávce bylo všechno úplně jinak, naštěstí. Začal Lukather, jako zpěvák nic moc, ale naštěstí to o sobě ví a tak se nechal zastupovat doprovodnými vokalisty a o to líp hrál na kytaru. Jak říkám, Toto moc nemusím, ale tady se mi Africa i Hold the Line docela líbily. A pak přišel Gillan a já čuměl jak puk – ani cirkus ve stylu první půlky, ani živá mrtvola podle některých záznamů na YouTube. Místo toho křehkej, ale nesmírně sympatickej a živej děda, kterej se sice v Highway Star chvíli musel rozezpívávat, ale pak se chytil a šlo mu to i v těch letech parádně. Milej, rozesmátej, neuvěřitelně vtipnej v průpovídkách mezi písněmi (některý by mohly jít klidně na mehe blog). Navíc se během Gillanova bloku výrazně vylepšilo aranžmá orchestru – žádný laciný doprovodný nytí v nejjednodušší harmonii, naopak výborný a občas velmi originální nápady. Takže nakonec velmi dobrá akce nejen díky návštěvě toho prima města, ale i hudebně. Díky, Hanko.

Třetí a poslední část deníku z putování po Nepálu. Po treku v Himálaji nás čekalo krátký intermezzo v Káthmándú a následně čtyřdenní relax v džungli v národním parku Chitwan (sloni, nosorožci, krokodýli a tak). Víc už se do těch čtyř týdnů bohužel nevešlo… Deník zde, permanentní odkaz v sekci Pages vpravo.

Pokračujeme v zápiscích z cest. Ve druhé části se pohybujeme výhradně po Himálaji – Gokyo Ri, sedlo Chola, nádhernej klášter v Tengboche apod. Koho to zajímá, klikněte sem (stálej odkaz tradičně v sekci Pages vpravo).

Na vědomost se dává, že první část nepálského deníku je k dispozici. Píše se v ní, jak se do Nepálu (s jistými obtížemi) přilétá, jak nás přivítalo hlavní město Káthmándú v období svátku Tihar a hlavně jak vypadá první úsek Gokyo Treku pod Everestem. Dobrodružnej let do Lukly, aklimatizační zastávka v městečku Namche Bazaar a následnej výšlap na sever údolím řeky Dudh Koshi Nadi, kde se věci začaly trošku komplikovat, neb bylo podstatně horší počasí, než v kraji a daném období bývá zvykem. Máte-li zájem, pojďte dále, stálej odkaz v rubrice Pages vpravo.

Přiznávám, že tenhle blog v poslední době nechutně zanedbávám. Jedním z důvodů byl totální nedostatek času, neb zase po dvou letech došlo na velkou cestu za hranice běžně dostupného světa. Tentokrát nás (tedy Hanku, Karla, Štěpána a mě) přitáhly hory z nejkrásnějších, tedy Himálaj, konkrétně Nepál a oblast Solu Khumbu pod Mt. Everestem. Famózní dvoutýdenní trek, pak relax v džungli a do toho několik dnů v hlavním městě Káthmandú. Nádhernej zážitek. Fotky tady, a pokud by vás náhodou zajímaly i fotograficky neambiciózní dokumentačky, koukněte sem. Každopádně přeju hezký pokoukání. Jo a mimochodem, záhy se tu objeví i deník…

Tomu říkám kombinace. Písničkářka z nejmilejších a k tomu můj nejoblíbenější klub v Praze, navíc léto, pohoda, děti na táboře, to je nabídka, jaká se neodmítá. Suzanne už jsme naživo viděli mnohokrát – s kapelou, samotnou, s basistou, na festivalu, ve Státní opeře a bůhvíjak jinak, ale Beseda je Beseda. Zpěvačka navíc momentálně krouží světem v doprovodu Gerryho Leonarda, kytaristy známého svými hrátkami se smyčkami a zvukovými experimenty všeho druhu. Ohlasy ze světa (i z Moravy, kde Suzanne hrála dva večery před Prahou) byly skvělé, naše natěšenost tudíž veliká.

Beseda byla tentokrát na stojáka, jen u pódia stály tři řady židlí pro sponzory. Nic proti, bez sponzorských peněz by asi podobná akce těžko proběhla, jen škoda, že v Kooperativě, Čedoku a dalších firmách nedostali volñásky lidi, který by koncert opravdu zajímal. Takhle to vypadalo na dobrovolně povinnej podnikovej večírek pro lidi, který chtěli být někde úplně jinde nebo se přinejmenším rychle upravit Bohemkou na baru, aby jim to rychleji utíkalo. Naštěstí byli ve výrazný menšině.

Jako první hrál Čechomor, což není náhoda – Gerry Leonard jim produkoval poslední desku. Já z toho měl trochu strach, tu kapelu jsem přestal sledovat už před pár lety s pocitem, že se z ní stal výdělečnej kolovrátek hrající pořád to samý a pořád míñ zajímavě, a o to příjemněji mě pánové překvapili. Tohle fakt není žádnej folkloreček s bicíma – Čechomor má poprvé v historii basistu (Taras Voloshchuk) a díky němu a bubeníkovi Martinovi Vajglovi (dřív Vltava nebo –123 min.) jede rytmika jako tank a ty lidovky mají konečně pořádnej spodek. Na zmíněný nový desce Místečko pohostinsky basuje sám velký Tony Levin (!) a Voloshchuk hraje trochu jako on, takže se chvílema slušně třásla podlaha. A dvojnásob, když se do pár skladeb zapojil i Leonard. Některý nový věci (Starala se máti má) už ani moc lidovkovitě neznějí, prostě našlápnutej bigbít. Asi si Místečko pořídím.

O přestávce se večírkáři nahrnuli na bar šťastní, že si konečně zase mohou nerušeně povídat o posledních trendech v marketingu, a neodradilo je od toho ani blikající světlo hlásící příchod hlavní hvězdy. Takže Suzanne Vega dosti nevěřícně zírala na tři liduprázdný řady u pódia, za nimiž aplaudovala našlapaná stojící Beseda. Pronesla kousavou hlášku o invisible people a s Leonardem spustili tradiční otvírák Marlene on the Wall. Večírkáči u baru zaregistrovali zvuky ze sálu a poněkud neochotně začali klopýtat na svá místa, dělajíc u toho bordel židlema. Ach jo. Pak už se ale chovali relativně slušně, omezili hlasitou konverzaci a ve finále dva tři z nich snad dokonce poznali Luku, ale to bychom předbíhali.

A samotnej koncert byl prostě vynikající. Leonard hraje fakt výborně – takovýhle čarování se zvukem se jen tak nevidí, a když si začal pořádně hrát s loopy (například v Tombstone nebo v Blood Makes Noise, což byla snad nejlepší věc ze všech), byl to rachot, jako kdyby na pódiu stála celá kapela. Ale i klidnějších písních byl skvělej, zbytečně neexhiboval, hrál s citem, prostě pro Suzanne minimálně stejně dobrej parťák jako basista Mike Visceglia, co s ní v duu hrál před lety. Starý hity (Small Blue Thing, Caramel, nádherně zahraná Queen and the Soldier, Gypsy a mnoho dalších) se střídaly s novinkami, zejména ze Suzanniny nedávný divadelní hry Carson McCullers Talks About Love (Carson McCullers byla americká jižanská spisovatelka, jejíž fyzická podoba se SV je mimochodem dosti neuvěřitelná). K ní Vega napsala i hudbu a navíc hrála hlavní roli, takže koncert místy získával téměř divadelní rozměr. Nejvíc mě bavila písnička Harper Lee (ano, autorka známé knihy To Kill a Mockingbird alias Jako zabít ptáčka, s níž měla Carson McCullers zjevně pár nevyřízených osobních účtů :)).

Jedním z vrcholů koncertu byla určitě stařičká Some Journey, v níž se k hlavní dvojici přidal i čechomoří houslista Karel Holas a dohromady jim to hrálo výborně. Holas se pak ještě vrátil na tradiční závěrečnou Tom’s Diner, kterou Vega hraje pokaždý, ale nikdy jsem ji neslyšel takhle dobře – Leonard opět udělal z kytary kapelu a strojovej rytmus tý skladbě sedí velice. Přidávalo se vcelku dlouho (mj. In Liverpool a na úplnej závěr má oblíbená Rosemary), leč vše krásné má svůj konec a někdy před půlnocí bylo hotovo. Ale bylo to skvělý. Beseda má údajně velký plány, co se slavných jmen týče, takže jsem zvědav, co přijde příště. Co takhle Dylan? :)

Nějak jsem tu opomenul zmínit nedávnou čtyřdenní výpravu do Nízkých Tater, tedy tak činím se zpožděním, byla totiž skutečně výživná. Zejména pak její úvodní část – nocleh ve vymrzlým dřevěným bivaku na Hiadelským sedle, během něhož nám veškerá voda ve flaškách zmrzla na šutr, následně noční stoupání na východovku na Prašivou a cca třicetikilometrovej pochod nahoru dolů až na Kamennou chatu pod Chopkom. Jak název akce napovídá, příroda si s náma pohrála opravdu slušně, kromě zmíněnýho nočního mrazu jsme zažili v podstatě všechny polohy počasí od sněhový vánice až po polední hřebenový vedro. Turisticky i fotograficky to ovšem stálo za to. Díky všem účastníkům (Hanka, Karel, Lukáš, Martin, Pepčok, Štěpán), fotky zde (odshora po Ominous 2, pak už je to starší).

Sade jsem hodně poslouchal kdysi na střední škole (tehdy měla venku první dvě desky, Diamond Life a Promise) a pak mi nějak sešla z uší, byť se mi to pořád líbilo. Jarmila ji má nicméně ráda velmi, poslouchá ji často a právě díky ní jsme se minulou sobotu vypravili do Vysočan. Čekal jsem příjemnej večer plnej vzpomínek na mládí a doufal jsem, že to nebude „ušlechtilá nuda“ (copyright tehdejší skorospolužák Ondra Bezr).

Všechno začala předkapela Jolly Boys z Jamajky, která sice hrála do hodně studený atmosféry (hala se teprve plnila), ale muzikantům to očividně vůbec nevadilo. A my jen zírali. Dědové s dready i bez vypadali jak starší a vypitější braši Keithe Richardse (hned po návratu jsem zapátral, jestli někdo fakt nehrál ve Wingless Angels… nehrál) a šlo jim to parádně. Kytara, banjo, maracas, taková divná ostruněná krabice místo basy a bicí, k tomu repertoár dílem vlastní, dílem klasiky typu Perfect Day nebo Passenger, to vše v krásně uvolněným stylu mento (trochu jako cajun, ale ještě ležérnější). Paráda. Jestli fakt přijedou na samostatnej koncert, jak slibovali, rozhodně to stojí za návštěvu.

No a po pauze se otevřelo několik dveří v podlaze pódia a zespodu vyjela Sade z kapelou. A od prvních tónů bylo jasný, že tohle tedy žádnej soft-pop nebude – takhle vibrující podlahu od basů jsem dlouho necítil. Už při první písni (Soldier of Love z poslední stejnojmenný desky) bylo jasný, jak bude koncert vypadat – dvoje vcelku tvrdý a razantní bicí a basa zněly jak stroje a hodně mi tím připomněly rytmiku Petera Gabriela, nad tím jednoduchý piano, dvě kytary, vynikající jazzovej saxofon, občas flétna a sbory. A nad tím vším suverénní zpěv Sade, která je v padesáti snad lepší než v pětadvaceti. Nikdo se nikam necpal, pánové muzikanti si vzájemně dávali prostor a skvěle se vyžívali v dynamických zvratech – ševelení v pianissimu střídaly hardrockový kytarový riffy, za který by se nemusel stydět ani Jimmy Page. A až na občasný zjemnění v tišších skladbách (těch ale moc nebylo) se kapela tohohle schématu držela celej koncert, čili kdo přišel na barovej pop, asi dost koukal. Já teda koukal taky, ale nadšeně – tohle jsem fakt nečekal.

Co se setlistu týče, hrála Sade v podstatě největší hity, takže se vcelku chytal i nesystematickej posluchač jako já. Kromě výbornýho úvodu bych vypíchl dynamicky mimořádně povedenou Is It a Crime, skvělou Smooth Operator s perfektní jazzovou vložkou se změnou tempa, zpěvaččinu exhibici v Jezebel, nářez Nothing Can Come Between Us a tak. Vše vygradovalo před závěrem s Pearls (tady si kapela dala pauzu a Sade zpívala na halfplayback, ale fantasticky, takže to nevadilo), No Ordinary Love a By Your Side – asi nejlepší tři věci koncertu, aspoñ pro mě. Vše dotvářela uměřená, ale překvapivě propracovaná vizuální show – nejzajímavější byla poloprůsvitná opona, která se občas spustila před pódium, takže kapela připomínala stínový divadlo. Moc hezký.

Čekal jsem „jen“ příjemnej večer a dočkal se jednoho z nejlepších koncertů posledních let. Snad jen texty byly trochu prostší – co začali Beatles s “Love, love me do, you know I love you…“, to Sade víceméně dokončila. Ale co, aspoñ bylo víc prostoru na poslouchání muziky. O to víc mě překvapilo, jak jednotvárně o koncertě psaly domácí noviny – podle recenzentů či recenzentek šlo hlavně o romantický zážitek (už ty titulky: Hynku, Viléme, Jarmilo, Sade, případně Láska na čtyři či Pražské ženy své Sade rozuměly, romantika hrála prim – uf) a nejdůležitější bylo, kolikrát se Sade za večer převlékla. O muzice se nepsalo skoro nikde, jako kdyby novináře ani nezajímala. No nevím – já viděl nadupanou kapelu se skvělými muzikanty a famózní zpěvačkou a jsem tomu rád.

Je mi jasný, že jste si povídání o jednom z největších koncertů sezóny patrně přečetli už ve spoustě renomovanějších a navíc poněkud pohotovějších médií, ale nešť. Přece jen si dojmy z jednoho z největších hudebních zážitků uplynulých měsíců nechci nechat jen pro sebe.

Přitom jsem měl dopředu určitý pochybnosti, pramenící z jistého hrůzyplného zážitku z července 1990. Tehdy jsme s Irenou L. (tehdy ještě Š.) u kamarádů v jednom severoitalském městečku celí nadšení večer sedli k televizi, abychom si vychutnali živé boření Berlínské zdi aneb Watersovo předvedení The Wall v německé metropoli. Následovaly nesmírně smutné dvě hodiny plné nesmyslně bombastických scén, nesehraných muzikantů, příšerně falešného zpěvu (ten chlápek ze Scorpions, Cindy Lauper, bohužel i Sinéad O’Connor etc.) a vůbec průser jak mraky. Kdyby se to tomu mělo přiblížit, snad Watersovi vlastnoručně pošlu ten drahej lístek k proplacení, říkal jsem si cestou do Vysočan.

Jenže naštěstí nebyl důvod. Úvodní In the Flesh? zněla možná až příliš krotce (Waters s ní otvíral už minulej koncert a tam byla nějak razantnější), ale od druhý The Thin Ice už to po hudební stránce nemělo chybu. Kapela se od minulýho turné příliš nezměnila, jen ústřední kytarista Dave Kilminster působí ještě jistěji a dělá fakt minimálně 9/10 Gilmoura. A celý partě to hrálo skvěle. Popravdě řečeno mě během první půlky (kdy kapela ještě nehrála schovaná za zdí) bavilo víc sledovat muzikanty než efekty a videoprojekce, takže mi možná něco ušlo. Ale pro mě je The Wall zkrátka především muzika a až pak divadlo.

A provedení Zdi mi kupodivu přišlo o dost živější než před třema lety Dark Side of the Moon – tam šlo o čistě archeologickou práci a každej tón zněl stejně jako na desce, tady kapela občas opustila originál a většinou slušně přitvrdila. Například v Another Brick in the Wall pt.2 a 3 nebo ve zpomalený, ale vyostřený Mother. Asi nejsoučasněji zněla skvělá One of My Turns. Gilmourovy pěvecký party zpíval většinou Robbie Wyckoff – vypadal trochu jak z východoněmecký estrády, ale pěl skvěle.

A ta bombastická a poněkud plakátová výprava? Zopakuju, co jsem psal po minulým Watersově koncertě: za posledních 37 let (od Wish You Were Here) udělal jen jedno nepolitický album, jinak se holt ke světu okolo hlasitě vyjadřuje. Berte, nebo nechte být – pokud vám vadí poměrně vysoká hladina patosu, existuje jistě mnoho lepších způsobů, jak utratit nějaký dva litry. Mně to nevadilo, věděl jsem, do čeho jdu.

Druhé půlce (té za zdí) předcházela čtvrthodinová přestávka, což byla v podstatě jediná věc, která mi na koncertě nesedla – trochu tím spadl řemen po tom počátečním zápřahu a kapele zas chvíli trvalo, než se dostala do tempa. Ale už během Hey You se vše srovnalo a koncert nadále probíhal dle očekávání – při Nobody Home se ze zdi vysunul kompletně zařízenej pokoj s televizí, stolem a křeslem, v němž seděl a zpíval Waters, sólo v Comfortably Numb zase odehrál Kilminster na samým vrcholku zdi. Kapela se postupně přestěhovala před zeď, která sloužila jako projekční megaplátno, občas Waters použil známý záběry z Parkerova filmu The Wall (Waiting for the Worms nebo v první půlce Empty Spaces), občas něco úplně novýho. No a pak už přišel The Trial (Waters ho odzpíval celej sám a mně definitivně spadla čelist, jak mu to před sedmdesátkou jde), Zeď se zřítila a bylo to. Závěrečnou Outside the Wall sám šéf odehrál na trubku, ostatní si zazpívali a já byl normálně dojatej, což se mi při podobných spektáklech většinou nestává. Sakra, zas mě dostal.